Sybian (www.pismak.cz), poslala Hanka.Lanova@seznam.cz (Tygřice Milly)
Prošel Gravis přítmým
studené chodby a stanul před zašlými sukovitými
dveřmi. Opřel se do nich vší silou a obě křídla se
s hlasitým skřípotem rozevřela.
Jako by se jim
nechtělo. Jako by v tom bylo zaváhání. Nadešel
již čas, kdy se mají před Gravisem rozevřít? Pozdě.
Vstoupil.
Nedočkavě se rozhlédl kolem sebe a z očí
vystřelil zmatený údiv. Odrážel se divoce z
jedné strany na
druhou. Prolétl místností, tu a tam se otřel,
zadrhl, poposkočil, odrazil ... až s nevídanou silou uhodil
zpět do očí.
"Zrcadla?" Neubránil se
Gravis překvapení.
"Samá zrcadla ... jak
podivná místnost."
Přistoupil k
prvnímu a položil ruku na jeho zlatem zdobený rám.
Dotkl se jen tak. Konečky prstů. A
přejel letmo dolů, jakoby se dotýkal milenky,
jež od něj
právě odvrátila tvář. A přejel zpět nahoru. Cítil
pod prsty teplo starého dřeva. Jak příjemné,
pomyslel si. Přimhouřil oči a pohlédl pozorně
na zrcadlo.
Bylo pokřivené. Zda schválně, zda časem,
zda pod tíhou neupřímných šklebů, které
vždy věrně odráželo zpět svým majitelům ... kdo
ví.
"Odráží se od takových
zrcadel také slova?" Napadlo Gravise. "Kdyby ano,
musely by jistě zůstat na
jejich plochách nějaké šrámy. Ne, to je
hloupost, fantazírování. Šrámy, které
po sobě zanechají slova? Podivné, jak mě to mohlo
napadnout?" Zakroutil hlavou a přejel rukou po zrcadle.
Vyzařovalo z něj takové zvláštní teplo.
Lidské teplo. Přitahovalo jej. Jaké bylo jeho
překvapení, když chvějící se dlaň pohladila
sklo. Ucítil rýhy. Znatelné rýhy. Kvapně
přešel k dalšímu a učinil to samé.
Opět ty samé
rýhy. Ač napínal oči a hledal ty podivné
šrámy, neviděl ničeho.
"Jsou asi pod povrchem",
došlo mu. A počal přebíhat od zrcadla k zrcadlu. Bláznivě
po nich hmatal, hledal a nacházel vždy to samé.
"Jizvy!
Jsou to jizvy!" Vykřikl znaveně a zastavil se v rohu
místnosti. "Ale proč je jen cítím, proč
je nevidím?" Nerozuměl tomu.
"Neboť jsi
jako my", prolétlo tiše místností.
"Jako
kdo?" Podivil se.
"Jako my. Vraceli jsme těm, kteří
nám za to stáli, do očí jejich pravé
obrazy. Zaleželo nám na nich. Proto
jsme to dělali. Než pochopili, bylo to mnohdy těžké.
Každému z nás zůstaly z té doby jizvy. Ty
je cítíš, aniž bys je viděl. Víš, jaké
jsou. A víš, že nejsou na povrchu."
"Ano,
vím", potřásl Gravis posmutněle hlavou.
"Došel
jsi až do této místnosti. Mezi nás. A poznal
tajemství této místnosti. Až odejdeš, na
místě, kde
stojíš, zůstane stát stejné zrcadlo, jaká
vidíš kolem sebe."
"Ano, vím, cítím
něco takového", odtušil Gravis. Pohlédl
pod nohy ... "Tak tady zůstane kus mne samotného ...",
zavrtěl nevěřícně hlavou.
"Je čas jít
...", dolétlo k němu.
"Ano, ano", usmál
se.
Ve dveřích se ještě jednou ohlédl.
"Je
čas jít. Jít dál."
A zmizel v
přítmí…