Kdysi žil
velmi silný a velký muž, který býval
vojákem. Říkal si Nejlepší bojovník.
Byl v mnoha válkách a zabil spoustu lidí.
Každý se ho bál a uznával ho. Dělal
všechno, co chtěl, protože mu v tom nikdo nebránil.
Všude, kam přišel, říkal: "Jsem
Nejlepší bojovník."
Když voják jednou opět tvrdil, že je Nejlepší
bojovník, nějaký malý chlapec mu řekl:
"Myslím, že nejsi Nejlepší bojovník." Voják
se rozzlobil. Zvedl dítě a řekl: "Máš
štěstí, že jsi jen dítě, protože mnoho lidí
zemřelo za méně, než cos řekl ty. Když nejsem
nejlepší, kdo si myslíš, že je
Nejlepší bojovník?"
Dítě odpovědělo: "Uprostřed džungle je v jeskyni muž,
který je opravdovým Nejlepším
bojovníkem."
Voják odešel ihned do džungle hledat svého
soupeře. Chtěl ho zabít. Nakonec jeskyni našel a vykřikl
výzvu k boji: "Pojď ven a bojuj se mnou. Pak uvidíme, kdo
je nejlepší bojovník."
Představte si, jaké bylo jeho překvapení, když z jeskyně
vyšel stařec. Starý muž byl sotva tak slabý, že
mohl chodit.
Voják se zasmál: "Někdo si ze mě udělal legraci. Řekl mi,
že jsi Nejlepší bojovník." Stařec s velmi
laskavýma očima odpověděl: "Ať ti to řekl kdokoli, pravda je, že
jsem Nejlepší bojovník."
"Nejprve malý chlapec. Pak stařec. Nerad bych tě zabíjel." "Kdybys mne
zabil, jen by to dokázalo, že jsi vrah a ne bojovník.
Nemyslím si, že bys měl odvahu žít sám v džungli
jako já," řekl stařec.
"Hm," odpověděl voják. "Vyzývám
tě, abys žil celý rok v téhle džungli. Po roce mne znovu
navštiv a uvidíme, kdo je Nejlepší
bojovník."
Voják přijal výzvu a celý rok žil v džungli. Stal
se z něho velký lovec. Učil se od orla. Učil se od
jaguára. A učil se od pavouka.
Po roce se vrátil ke starému muži. Znovu jej starý
muž vyzval, aby žil další rok v džungli a používal
všechny techniky, které se naučil pro lov, k
získávání vědomostí. "Po roce
lovení vědomostí mne znovu navštiv a
uvidíme, kdo je Nejlepší bojovník."
Voják používal techniky lovce, orla, jaguára a
pavouka a naučil se všechno o přírodě, o hvězdách,
zvířatech a matematice. Shromáždil všechny
vědomosti, a čím víc se učil, tím víc
narůstalo jeho ego. "Není o tom pochyb. Jsem
NEJLEPŠÍ."
Když se opět setkal se starcem, starý muž jej vyzval, aby zůstal
ještě rok a lovil sám sebe. Voják výzvu
přijal.
Začal lovit každou emoci, každý skutek, každou reakci na něj,
kterou měl. Začal vidět sám sebe a poznávat se.
Zápasil se svým systémem víry. Začal
milovat všechno a milovat sebe. Proměna byla tak
úžasná, že ve velmi krátkém čase - za
pouhé tři měsíce lovení sebe sama - opravdu
cítil, že stařec je jeho pánem, jeho učitelem a skutečně
Nejlepším bojovníkem. Velmi si starého muže
zamiloval. Pociťoval také soucit se všemi lidmi,
kterým ublížil. Sotva se mohl dočkat, až starce zase
uvidí. Vrátil se proto k jeskyni a zavolal.
Ale stařec z jeskyně nevyšel. Voják váhavě
vstoupil do jeskyně a našel jen prázdné tělo.
Starý muž zemřel.
Voják se rozhodl, že zůstane v jeskyni a stane se
Nejlepším bojovníkem. Je v jeskyni a
čeká na vaši výzvu.
STOPY V
PÍSKU
Jedné
noci se mi zdál sen. Kráčela jsem po pobřeží se
svým andělem. Na temném nebi se promítaly obrazy z
mého života. Životní příběh provázely dvoje
stopy v písku, jedny moje, ty druhé patřily mému
andělovi.
Když se mi
zjevil poslední obraz, ohlédla jsem se za sebe a
jaké bylo moje překvapení! Vidím, že nejednou se v
písku črtají jen jedny šlépěje. A
bývalo to právě v těch nejtěžších
obdobích mého života.
Dlouho mi to
nedávalo pokoj, až jsem se v rozpacích obrátila k
mému andělovi: „Když jsem se vydala následovat Tě,
slíbil jsi, že celou cestu půjdeš se mnou a budeš
ke mně promlouvat. Ale viděla jsem, že v těch
nejsmutnějších chvílích mého života
se v písku črtaly jen jedny stopy. Vskutku nechápu, jak
jsi mne mohl nechat samotnou, když jsem Tě nejvíc
potřebovala.“
On
zašeptal: „Dítě moje drahé, Mám tě
rád a nikdy tě nenechám samotnou, nikdy, ani když
tíha života dolehne a osud tě bude zkoušet. Ty jedny
stopy, které jsi viděla, tam zůstaly právě z chvil, kdy
jsem tě nesl.“
Zuřila
strašná bouře. Ledové ostří větru se
zařezávalo do vodní hladiny a zvedalo ji do
obrovských vln bijících do pobřeží jako
beranidla, které při návratu rozrývaly a obracely
mořské dno jako obří pluhy. Vodní proud
strhával malá zvířátka, která žila
při dně, korýše a plže a vyhazoval je desítky
metrů na břeh. Bouře skončila stejně rychle, jako začala. Hladina moře
se uklidnila a ustoupila o několik metrů. Pobřeží zůstalo
pokryté blátem, ve kterém se zmítaly a
umíraly tisícovky hvězdic. Bylo jich tolik, že
pláž jimi zrůžověla.
Ten
zvláštní jev vzbudil zvědavost mnoha lidí.
Přijely i televizní štáby, aby o podivném
úkazu natočily reportáž.
Mořské
hvězdice se téměř přestaly pohybovat. Pozvolna hynuly.
Mezi lidmi byl
také jedna dívka, který přišla s
tatínkem. Smutně se na hvězdice dívala. Všichni je
jen pozorovali a nikdo nic neudělal. Náhle se dívka
tatínkovi vytrhla z ruky, zula si boty a ponožky a rozběhla se na
pláž. Sklonila se, nabrala do rukouk tři malé hvězdice a
běžela je hodit do vody. Pak se vrátila a celou akci opakovala.
Z
betonového chodníku na ni zvolal nějaký muž:
„Co to
děláš, holka?“
„Házím
ty hvězdice zpátky. Jinak tu na břehu všechny
pomřou,“ odpověděla dívka v běhu.
„Ale
vždyť jich jsou tisíce! Stejně je všechny
nestačíš zachránit,“ zavolal na ni muž.
„A stejné je to i všude kolem, na tom nic
nezměníš.!“
Dívka se
usmála, vzala do ruky další hvězdici a hodila ji do
vody se slovy: „Ale pro tuhle jsem to změnila!“
Ten muž
chvíli mlčel, pak se sehnul, zul se a slezl dolů na břeh. Začal
sbírat hvězdice a házet je zpátky do vody. Za
chvilku se k nim přidala dvě děvčata a už byli čtyři. Po chvíli
přišlo na pláž padesát lidí, pak sto, dvě
stě, tisíc.
A nakonec byly
zachráněny všechny hvězdice.“
TŘI EMBRYA
V
bříšku těhotné ženy byla jednou tři embrya…
Jedno z nich
bylo malý věřící, druhé malý
pochybovač a třetí bylo malý skeptik.
Malý
pochybovač se ptá: Věříte
vlastně v život po porodu?
Malý
věřící: Já
rozhodně! Náš život tady je podle mě jen k tomu, abychom
rostli a připravili se na život po porodu - abychom potom byli dost
silní na to, co nás čeká.
Malý
skeptik: Blbost, nic
takového neexistuje. A jak by měl vůbec ten život po porodu
vypadat?
Malý
věřící: To ani
já nevím přesně. Ale určitě tam bude mnohem víc
světla než tady. A možná tam budeme běhat a jíst pusou.
Malý
skeptik: To je ale
ptákovina! Běhat, to se přece nedá. Už jsi to někdy
zkoušel? A jíst ústy, jaká
směšná představa! Existuje přece pupeční
šňůra, která nás živí. Kromě toho je
nemožné, aby existoval život po porodu, protože pupeční
šňůra je už teď příliš krátká.
Malý
věřící: Ale jo, určitě
je to možné. Bude to jenom všechno trochu jinak.
Malý
skeptik: Nikdy nikdo se
ještě po porodu nevrátil. Porodem život končí.
Život je temný a převážně jedno velké
trápení.
Malý
věřící: I když přesně
nevím, jak vypadá život po porodu, v každém
případě potom uvidíme mámu a ona se o nás
postará.
Malý
skeptik: Máma?!?
Ty věříš v nějakou mámu? A kde prosím tě je?
Malý
věřící: No tady,
všude kolem nás. Jsme v ní a žijeme v ní a
taky skrze ní. Bez ní bychom vůbec nemohli existovat.
Malý
skeptik: Hloupost! Z
žádné mámy jsem nikdy nic neviděl, takže
neexistuje a basta.
Malý
věřící: Někdy, když
jsme úplně potichu, můžeš jí slyšet
zpívat. Nebo cítit, jak hladí náš
svět. Já zkrátka věřím, že opravdový život
začne až potom!“
O CHLEBU
Jednou
přišel žebrák a posadil se přede mnou. „Chtěl bych
chleba,“ řekl. „To je
moudré,“ ujistil jsem ho. „Chléb
je přesně to, co potřebuješ. A navíc sis pro něj
přišel na správnou adresu.“ Vytáhl
jsem z knihovny svou kuchařku, abych mu o chlebu řekl všechno,
co vím. Mluvil jsem o
mouce a pšenici, o zrnu a ječmeni. Mé
znalosti dělaly dobrý dojem dokonce i na mě, jak jsem tak
citoval z paměti poměry přísad a celé části
receptu. Když jsem na
něj pohlédl, překvapilo mě, že se neusmívá. „Já
sem jenom chtěl ten chleba,“ povídá. „No to
je správné.“ Schvaloval jsem jeho volbu. „Pojď,
provedu tě naším pekařstvím.“ Vedl jsem ho
osvětlenými chodbami, občas jsem zastavili, abych mu
ukázal místnosti, kde se připravuje těsto a pece, kde se
peče chléb.
„Málokdo
to má takhle pěkně vybavené. Jsme schopni pokrýt
jakoukoli poptávku. Ale počkej,
teď přijde to nejlepší,“ navnadil jsem ho, když
jsme vešli do dalších dveří. „Tady
získáváme inspiraci.“ Věděl jsem, že
to s ním zamává, když jsme vešli do
posluchárny s velkými okny v chromovaných
rámech. Žebrák
nic neříkal. Chápal jsem jeho mlčení. Položil jsem
mu ruku kolem ramen a zašeptal: „Také mě to vždycky
vezme.“ Vyskočil jsem
na pódium za pultík a zaujal svůj oblíbený
postoj. „Lidé
se sjíždí ze širokého okolí, aby si
mě poslechli. Jednou
týdně se tu scházíme i se všemi, kdo zde
pracují a já jim předčítám z kuchařky
života Recept. Žebrák
přede mnou usedl na sedadlo v první řadě. Věděl jsem, co
chce. „Chceš něco slyšet?“ „Ne,“
odpověděl, „ale rád bych ten chleba.“
„Máš
pravdu,“ řekl jsem a vedl ho k hlavnímu vchodu. „Ještě
ti musím říct něco velmi důležitého. Tady v ulici
jsou ještě další pekařství, ale dej si
pozor, oni nepodávají ten pravý chléb.
Vím o jednom, kde místo jedné lžíce soli
dávají do těsta dvě. V jiném zase mají pec
příliš přetopenou, myslím o dva stupně. Možná
tomu říkají chléb,“ varoval jsem ho,
„ale není to podle knihy.
Žebrák
se otočil a odchází. „Nechtěl
jsi chléb?“ Volal jsem na něj. Zastavil se,
podíval se na mě a pokrčil rameny: „Myslím, že už
jsem ztratil chuť.“ Zavrtěl jsem
hlavou a vrátil se do své kanceláře. „Jaká
škoda,“ říkal jsem si, „svět zkrátka
pro pravém chlebu ještě dostatečně
nehladoví.“
Nevím,
co je neuvěřitelnější, jestli to, že Bůh chléb
života zabalil do těla vesnického tesaře nebo to, že
klíčky od dodávkového náklaďáku
svěřil nám. Obojí bylo dost riskantní. Tesař už svou
část udělal. A kdo
ví, možná že i my tu svou.
PODOBENSTVÍ
O POMERANČOVNÍKÁCH
Zdálo
se mi, že jsem se vezl po typické floridské silnici
– tiché a rovné a prázdné. Po obou
stranách rostly sady pomerančovníků. Čas od času jsem se
na ně podíval, řada stromů za řadou se táhly od silnice
až do nekonečna, jejich koruny byly plné kulatých
oranžových plodů. Byla sklizňová sezóna.
Míli za
mílí můj údiv rostl. Kdo to všechno
sklidí? Najednou jsem si uvědomil, že za ty hodiny jízdy
jsem neviděl ani živé duše. V sadech nebylo ani
človíčka. Neprojelo žádné auto, kolem silnice
nebyly žádné domy. Zdálo se, že jsem v
celém tom pomerančovníkovém lese sám.
Konečně jsem
zahlédl nějaké česače. Daleko od silnice, téměř na
obzoru, jakoby utopenou v moři neočesaných stromů, jsem viděl
pracovat malou skupinu. O mnoho mil dále jsem uviděl
další. Nevím to jistě, ale měl jsem pocit, že zem
pode mnou se otřásá tichým výsměchem nad
beznadějností jejich úkolu. Ale oni česali dál.
Slunce už
dávno překročilo zenit a stíny se prodlužovaly, když jsem
nečekaně za zatáčkou uviděl tabuli. „KONEC
OPUŠTĚNÉHO OKRESU - VÍTEJTE V
DOMÁCÍM OKRESE!“ Kontrast byl tak
ohromující, že jsem nestíhal ani vše
vnímat. Musel jsem náhle zpomalit, protože najednou byla
silnice plná aut. Lidé po tisících proudili
ulicemi.
Ještě
víc ohromující byla změna v
pomerančovníkových sadech. Také tu byly sady a v
nich hory ovoce. Ale kam se podělo to ticho a pusto? Sady kypěly
smíchem a zpěvem davů lidí.
Zaparkoval
jsem na kraji vozovky a vmísil se do davu. Pěkné
šaty, vyleštěné boty, drahé oblečení
a naškrobené košile – začal jsem si připadat
zvláštně v mém pracovním obleku.
Každý vypadal tak svěže, tak povzneseně a tak šťastně.
„Je
nějaký svátek?“, zeptal jsem se pěkně
oháknuté dámy, která kráčela rovnou
za mnou.
Podívala
se na mě trochu udiveně a potom jí na tváři zahrál
blahosklonný úsměv.
„Vy jste
asi cizinec, že?“, řekla a dříve než jsem mohl odpovědět,
dodala: „Dnes je Den Pomerančů.“
Asi musela na
mé tváři zahlédnout nechápavý
výraz, protože pokračovala: „Je dobré jeden den v
týdnu odložit každodenní starosti stranou a sbírat
pomeranče.“
„A vy je
nesbíráte každý den?“, zeptal jsem se.
„Měli
bychom být připraveni sbírat pomeranče každý
den,“ odpověděla. „Ale Den Pomerančů je tu od toho, abychom
se tomu obzvlášť věnovali.“
Rozešli
jsme se a já jsem se vydal směrem ke stromům. Většina
lidí tu nesla pod paží knihu. Krásně
vázanou v kůži, se zlatou ořízkou a na čelní
straně se zlatými písmeny skvěl nadpis
„Příručka pro česače pomerančů.“
Potom jsem si
všiml, že okolo jednoho pomerančovníku byla sedadla
uspořádaná do stoupajících řad. Byla již
téměř všechna obsazená, ale když jsem se
přiblížil, usmívající se dobře
oblečený pán mi podal ruku a ukázal mi
místo.
Tam dole jsem
viděl hrstku lidí. Jeden právě něco říkal
všem sedícím a právě, když jsem
přišel k sedadlu, se všichni postavili a začali
zpívat. Muž vedle mne mi ukázal svůj zpěvník.
Jmenoval se „Písně pomerančových sadů“.
Chvíli
zpívali, vedoucí oduševněle kýval rukama a
v přestávkách mezi písněmi vyzýval
shromážděné, aby zpívali hlasitěji.
Byl jsem
stále zmatenější.
„Kdy už
začneme sbírat pomeranče?“, optal jsem se muže, co mi
půjčil knížku.
„Hned,“
řekl. „Chceme, aby se nejprve každý správně
naladil. A chceme, aby se tu pomeranče cítily
vítány.“ Myslel jsem si, že žertuje, ale
tvář měl vážnou.
Po
nějakém čase jeden tlustší pán
vystřídal vedoucího zpěvu a po přečtení několika
vět z jeho dobře ohmatané Příručky pro česače pomerančů
začal řečnit. Nebylo mi jasné, jestli oslovuje lidi anebo
pomeranče.
Začal jsem se
rozhlížet a opodál jsem viděl víc skupin
podobných té naší,
shromážděných okolo jednotlivých
pomerančovníků a poslouchajících jiné
tlusté muže. Okolo některých pomerančovníků bylo
prázdno.
„Které
stromy začneme očesávat?“, zeptal jsem se muže vedle mne.
Vypadal nechápavě, a tak jsem ukázal na stromy okolo
nás.
„Toto je
náš strom,“ řekl, ukazujíc na ten, kolem
kterého jsme byli shromážděni.
„Ale
vždyť je nás tu příliš mnoho na to, abychom
očesávali jen z tohoto jednoho stromu,“ protestoval jsem.
„Je tu víc lidí než pomerančů!“
„Ale my
nesklízíme pomeranče,“ vysvětloval muž.
„Nebyli jsme povoláni. To je práce pro
Vrchního Česače. My jsme tu od toho, abychom ho podporovali. A
vůbec, nemáme na to ani vzdělání. Musíte
vědět, jak pomeranč přemýšlí, pokud ho chcete
úspěšně sklidit – však víte,
psychologie pomerančů. Většina z těchto lidí,“
pokračoval, „nikdy nechodila do Příručkové
školy.“
„Příručková
škola,“ zašeptal jsem, „to je jako co?“
„Tam se
chodí studovat Příručka česače pomerančů,“
pokračoval můj průvodce.„Je tomu velmi těžko rozumět. Potřebujete
roky studia než se v tom vyznáte.“
„Aha,“
zamumlal jsem. „Netušil jsem, že sklizeň pomerančů je až
taková věda.“
Tlustý
muž vepředu stále řečnil. Tvář měl rozpálenou do
červena, vypadal, že je z něčeho rozhořčený. Nakolik jsem to
správně pochopil, šlo asi o nějakou rivalitu mezi
různými skupinami česačů. Ale vzápětí se mu
tvář opět rozjasnila.
„Ale my
však nejsme opuštění,“ zvolal. „Je
mnoho věcí, za které můžeme být vděční.
Během minulého týdne byly do našeho
košíku přidány tři pomeranče, a také jsme
úplně vyrovnali dluh za čalounění sedadel, na
kterých právě sedíte.“
„Není
to úžasné?“ rozplýval se muž vedle mne.
Neodpověděl jsem. Cítil jsem, že cosi není v
pořádku. Všechno mi to připadalo jako
příliš komplikovaný způsob sklízení
pomerančů.
Tlustý
muž se přiblížil k vyvrcholení svého projevu.
Atmosféra byla nabitá. V tom se s dramatickým
gestem natáhl k větvím stromu, utrhl dva pomeranče a
vložil je do košíku u svých nohou. Zazněl
ohlušující potlesk.
„Teď už
začneme sklízet?“ optal jsem se svého průvodce.
„A co si
pro všechno na světě myslíte, že děláme?“
zasupěl. „K čemu podle vás směřovala tato
úžasná snaha? V této skupině se
skrývá větší potenciál pro sklizeň
pomerančů než v celém Domácím okrese. Na strom, co
tu vidíte už bylo věnováno tisíce dolarů.“
Rychle jsem se
omluvil: „Nechtěl jsem být kritický. Jistě, tento
váš Vrchní Česač musí být
nesmírně zručný. Ale…nemohli bychom to zkusit i
my? Vždyť je tu tolik pomerančovníků, co je třeba sklidit.
Všichni máme dvě ruce a můžeme číst
Příručku.“
„Kdybyste
se tomu věnoval tak dlouho jako já, uvědomoval byste si, že to
není všechno tak jednoduché,“ odpověděl.
„Jedna věc je, že není čas. Musíme chodit do
práce, starat se o rodinu a o dům. Musíme…“
Ale už jsem ho
neposlouchal. Začínalo mi svítat. Ať byli tito
lidé čímkoli, rozhodně nebyli česači. Sklizeň pro ně byla
jen víkendovou zábavou.
Přeptal jsem
se několika dalších skupin okolo stromů. Ne všude
měli tak vysoký akademický standard pro česače. Někde
měli kurzy o sklízení pomerančů. Pokoušel jsem se
jim říct o stromech, které jsem viděl v
Opuštěném okrese, ale moc je to nevzrušovalo.
„Ještě
jsme nesklidili tady u nás,“ zněla jejich obvyklá
odpověď.
Slunce se
chýlilo k západu, když jsem, unavený okolní
aktivitou a hlukem, usedl do auta a vydal se zpět cestou, kterou jsem
přijel. Zakrátko jsem byl znovu obklopen obrovskými
liduprázdnými sady pomerančovníků.
Ale byla tu
změna. Během mé nepřítomnosti se něco stalo. Všude
okolo byla země poseta opadanými plody. A jak jsem se
rozhlížel, před mýma očima ze stromů přímo
pršely pomeranče. Spousta jich nahnilých ležela na zemi.
Bylo to takové zvláštní, a můj zmatek
rostl, když jsem myslel na všechny lidi v Domácím
okrese.
V tom s
duněním zpoza stromů zazněl hlas: „Sklizeň je
veliká, ale dělníků je málo. Proto proste
Pána žně, aby vypudil dělníky…“