napsal Arakis [s inspirací od Boha]


"Mistře, jak veliká je vlastně cesta k osvícení?", ptal se žák v lese svého učitele. Učitel odpověděl: "Je široká jako dveře do Sambaly, země osvícených, blízká jako tvé srdce tvé hlavě, zářivá jako hvězda ve Vesmíru a dosažitelná jako dotknout se stromu, který máš před sebou".

Student odpověděl: "Mistře, tak proč musím studovat tolik posvátných textů a moudrostí, když se mohu rozhodnout osvícení přijmout kdykoliv?"

Mistr se usmál a řekl: "Již nejsi žákem, nyní jsi mistrem, neboť již znáš odpověď". A žák se proměnil v lotos z diamantu."

Démon [napsal tuším Buddha - nebo žeby šrí Kalki Bhagaván?] - nevím

Byl jednou jeden démon. A jak to tak bývá, byl veskrz zlý. Nebyl schopen žádné lásky či jiné pozitivní emoce, pouze nenávisti. To byla jeho jediná skutečná a silná emoce, jeho přirozenost.

Jak čas ubíhal, démon si uvědomil, že vše nenávidí, i sebe. A nenáviděl a nenáviděl... nenáviděl svou existenci tak, že začal nenávidět i Stvořitele a Stvoření jako celek! ........ I začal si v duchu (někdy i nahlas pro sebe) opakovat: "Bože, nenávidím Tě! Já Tě tak nenávidím, Bože!".

from http://www.gifmania.com/juegos/diablo/TgC_comic234.gif
A uběhlo 10 tisíc let. A Démon si stále opakoval z principu (nebo už ze zvyku) své: "Nenávidím Tě, Bože!"...

*** PUF ! ***

A tu stál náhle před ním samotný Bůh! (v démonovi přijatelné a pochopitelné podobě).
Démon: "Nenávidím Tě, Bože! Tak proč jsi mne 'poctil' svou návštěvou ??! :O", diví se.

Bůh: "Pro tvou upřímnost. Jsem hluboce dojat, jak dlouho jsi s upřímným citem opakoval mé jméno. Dávám Ti Milost.", (vtělení Boha čili avatar) položil mu pravou ruku na hlavu.
Bůh: "Buďiž očištěn od vší tvé karmy. Tvá duše je nyní osvobozena. Vítej do království Nebes."