DVOJÍ RADOST
duchovní Mistr Radan Chrobok (satguru Tatrawadarsi)
http://DMDU.webpark.cz (http://DUCHOVNI.webpark.cz)
Pravou radost může člověk poznat tehdy, když je uvnitř pevný a silný, navenek se však projevuje měkce a přívětivě. Radostná nálada působí až nakažlivě, proto má vždy úspěch. Potřebuje však pevnou základnu ve formě stálosti, aby se nezvrhla v nezvladetelné bujaré veselí. To obvykle bývá pouze chvilkové přepadnutí ze žalu do radosti. Pokud má člověk trvale v sobě sílu, která směruje k pravdě, navíc je laskavý vůči světu, působí na lidi tak, že na sebe dobrovolně a rádi vezmou všechny obtíže a přestanou před nimi utíkat. Tímto způsobem působí moc radosti nad lidmi.
Lidé pak sami mají vnitřní touhu setkávat se se stejně smýšlejícími, což je oboustranně prospěšné. Vzájemně se tak všichni cvičí v uplatňování životních pravd, čímž jednotlivá témata získávají i na lehkosti. Dokud je s nimi člověk sám, padá pod jejich tíhou a je velice důležitý moment, naučí-li se sdílet i své vlastní problémy, neboť se týkají nejen jeho, ale neméně
i celého lidstva.
Pravá radost je tichá, bezeslovná, v sobě usebraná, která netouží po ničem zvenčí,
je se vším spokojena, tudíž je oproštěna od egoistických příchylností, či odporů. Tento člověk je svobodný, objevil blaho, neboť v této svobodě se skrývá jediná jistota, kterou s sebou přináší upevněné srdce, tzn. zvládnutí všech emocí.
Často se nacházíme ve vztahu s méněcennými lidmi. Ti také nabízejí různé radovánky, které však nejsou vhodné pro vyspělejšího jedince. Pokud se takových nízkých radostí zúčastníme, nemůže nás to uspokojit, následně pak pociťujeme velkou lítost nad svým jednáním. Jsme-li si však jisti sami sebou, co vlastně chceme, naše okolí si ani neodváží nabízet neušlechtilé radosti, neboť sami cítí, že by nás nepotěšili. Tímto způsobem od nás odplyne důvod k lítosti.
Pravá radost musí vždy tryskat z našeho nitra. Když je člověk vnitřně prázdný,
tak, že se neustále ztrácí ve vnějším světě, s povděkem pak přijímá radosti zvenčí. Většina lidí má kvůli své nepevnosti neustálou potřebu se rozptylovat, k čemuž mají v tomto vylhaném světě vždy dostatek příležitostí. Prázdnotou své bytosti sami na sebe přitahují jen vnější a nižší „radosti“, čímž se sami sobě ztrácejí stále více a více.
Náš vnitřní neklid a nepokoj vychází z toho, že jsme se sami ještě nerozhodli,
zda upřednostníme vyšší či nižší radost, nebo jinak , vnitřní, či vnější radost.
Teprve v momentě, kdy jsme schopni si přiznat, že nízké vášeně nám působí pouze utrpení, jsme schopni se zároveň i od nízkého oprostit a vědomě se snažit o vyšší radosti.
Uvěříme-li sami správnosti svého rozhodnutí a začneme podle něj jednat,
náš vnitřní spor je pak překonán a my nalezneme radost a klid.
Je-li člověk pošetilý, pak přitahuje do svého života pouze vnější, nižší radosti
a rozptýlení, následkem čehož pak trpí... Pokud není vnitřně pevný, pak radosti světa na něj působí tak silně, že je doslova jimi stržen. Člověk pouští kormidlo svého života z rukou a vše ponechává pouze náhodě, což ovšem nevěští nic dobrého…
Ten, kdo je příliš spokojen sám se sebou, má radost jen ze své síly, není ochoten se ničemu a nikomu přizpůsobit, nemůže dosáhnout dobra. Je silný, ale nešťastný,
což však nikomu, ani sobě, většinou nepřizná.
Moudrý člověk otevře svou mysl a své srdce a spojuje se se stejně smýšlejícími.
Pokud si lidé zakládají na svém postavení, nejsou ochotni poslouchat upřímná slova, ale chtějí někoho jen vést – tzn. uplatňovat nad ním svou moc.
Začnou se spolčovat s přízemními, stádovitými lidmi, neboť tam se jim to daří velmi dobře. Vyhýbají se lidem ušlechtilým. Jejich špatné činy narůstají den po dni, dobrých skutků je stále méně a méně, jejich nectnosti jsou stále větší, čímž ctnosti samy ustupují do pozadí.
Tím na sebe člověk sám přivolává neštěstí, i když situace na začátku byla velice příznivá
a k ničemu takovému nemuselo vůbec dojít. Je to případ těch, kteří nevyužívají správně svých schopností, jsou zaslepeni svou silou, kterou užívají jen ke světským radovánkám a osobnímu prospěchu. Je na světě hodně silných, kteří však nedokáží vůbec nic díky své samolibosti, ješitnosti, zatvrzelosti a nezkrocenému egu.
Tento typ lidí nachází potěšení ve vnějších projevech. Používají chytrá slova,
čímž si doslova podmaňují své okolí a mají i dost posluchačů. Tento člověk doslova manipuluje svým okolím, tím, že předstírá, že ,,něco“ má, co nemá, že je naplněn ačkoliv je úplně prázdný. Není ochoten přemýšlet o svých chybách a ostatní vede k tomu, aby jednali stejně nesprávně. Nepřináší radost nikomu, ani sám sobě, vyvolává u druhých pocit nenávisti
a odporu, když ho více prokouknou. Je to radost slabého, která je zaměřena pouze na vnější jevy, tudíž je dočasná a zůstává pouze na povrchu.Správně nasměrovaná radost přináší člověku harmonii, štěstí a dává možnost dalšího vývoje. Je-li nesprávně nasměrovaná,
pak další vývoj přímo blokuje a vyvolává lítost nebo hanbu. Pouze vlastním sebeovládáním
se člověk může vrátit k tomu, co je a není správné.
Návraty
Návrat zbloudilého člověka na Cestu je pro něho vždy přínosem. Jakmile se člověk zrodí
na tuto sféru, pomíjivé a nepomíjivé splynou v jedno, podstata splývá s pozemským bytím. Jako malý nedokáže rozlišit dobré a šatné, takže působí dojmem celistvosti.
Jako velký se nechává v životě ovlivňovat nahodilostmi, které mu přijdou do cesty.
Protože je vnitřně slabý a nemá dost energie, je emocemi zmítán ode zdi ke zdi.
Protože si však svůj omyl vůbec neuvědomuje, stále považuje falešné za pravé.
Vrhá se bezhlavě do všech činností, neustále spoléhaje pouze na vlastní síly. Nezřídka dojde k bodu, kdy je jeho životní energie doslova vyčerpána., což mívá fatální následky.
Existuje však způsob, jak se i napůl vyhaslý člověk může bezpečně vrátit
do života. Znamená to zbavit se planého intelektuálství, obrnit se vůči vnějším vlivům
a navrátit se zpět k prapůvodní podstatě. Tím, že se dokážeme napojit na nekonečně proudící energii nebe a Země, můžeme si i zachovat místo na Zemi, o které jsme málem i svou laxností mohli přijít.
Všichni dávní mudrci se zmiňují o této síle. Napojením se na ni, člověk nalezne cestu nenarušenou časem ani okolním světem. Dokáže podchytit podstatu tvoření
a správně porozumí zákonitostem života a smrti. Řadový člověk splývá s tvořením skrze kolektivní vědomí skrze nezvládnuté emoce. Co mu pak zbývá jiného,
než zemřít, když svou vlastní energii vyčerpá a na Zdroj se napojit neumí ?
Ti, kteří pochopili podstatu bytí, chápou i význam života každého jednotlivce.
I to, jestli se nám v životě daří, či ne, ovlivňujeme do značné míry svým chováním v současnosti. Ve správném, či nesprávném konání jsou kořeny našeho štěstí
či neštěstí.
Pokud dotyčný jedná na základě svých žádostí a nezvládnutých emocí,
není tu nic, co by se mohlo podařit. Je bez rozvahy hnán svým egem a tuto mašinerii jde
už pak velmi nesnadno zastavit. Za vším konáním bylo chtění získat moc, slávu, zmanipulovat okolí. Těžko se pak světu přiznává naše prohra, i když je to opět úhel pohledu. Většinou bývá naším největším vítězstvím.
Ten, kdo si je vědom toho, že pouze správné jednání vede ke správným výsledkům, nebojí se odstranit ze svého života vše, co mu stojí v cestě a rád vrátí tam, kde z cesty sešel. Pokud si je vědom své podstaty, ke které se hodlá vrátit, bude nadále žít.
Pokud ji ztratí, zemře. Život, či smrt jsou pouze otázkou tohoto našeho vnitřního přístupu.
Obyčejný člověk ztrácí v marnostech života povědomí o své podstatě.
Ti šlechetní si ji uchovají, protože vědí, že je to základ neustálé obnovy a dalšího vývoje, proto ji střeží jako oko v hlavě. Tím se stávají i nezranitelní, svůj Osud berou pevně
do svých rukou a bezpečně ho řídí na místo určení.
Ten, který se nechá hnát svými žádostmi a touhami, je jako pes honící se za vlastním ocasem. Nesprávně nasměrovaná hnací síla ho stále žene vpřed, nedopřeje mu
ani na chvíli se zastavit a usebrat. Neustále od tohoto člověka slyšíte módní ,,Nemám čas“. Pokud si tento člověk uvědomí svůj velký omyl a bude chtět správně nasměrovat svou energii, může se navrátit zpět do proudu. Jinak přijde o vše
a navíc úplně ztratí zázemí v sobě.
Ten, kdo chce uskutečnit návrat, si musí plně uvědomit, že návrat má právě své kořeny v odstranění toho, co nám brání pokročit dále. Je třeba obnovit prvotní podstatu
a dokázat se k ní vrátit. Kolik lidí však si uvědomuje tyto božské principy a navíc chce podle nich jednat ?
Velké bohatství
Teprve v momentě, kdy člověk myslí a jedná podle Vesmírných zákonů, nabývá velkého bohatství. V první řadě je spokojen s tím, co má, což je projevem jeho největšího bohatství. Projevuje velké pochopení pro bližní, ale i pro sebe, rozumně využívá svou sílu. S nabývající silou stále více září, v čemž spočívá jeho bohatství. Neustále obnovuje své vnitřní síly, což mu působí nemalou radost.
Na rozdíl od člověka, který žije nesprávnými představami a ztrácí tak pravou skutečnost, čímž si sám vytváří překážku být otevřený a tak neustále více zabředá
do temnoty běžného dne a naprosto ztrácí své přirozené božské vlastnosti. Chceme-li obnovit a znovu vytvořit něco tam, kde momentálně nic není, neexistuje jiná cesta než znovunalezení síly a jejího správného nasměrování. Odpovídá tomu naše české přísloví ,,kde nic není, ani smrt nebere“.
V okamžiku, kdy se opět člověk spojí se Zdrojem své Síly, nalezne vnitřní samostatnost, kterou mu už nemůže nikdo narušit. To je ta jediná pravá a skutečná Cesta. Je podobna Slunci na obloze, jehož paprskům nemůže nic uniknout. S takovým bohatstvím má člověk vše. Vše, co začne, má zdárný průběh i šťastný konec.
Začátek velkého bohatství předpokládá ovládnutí mysli, sledování myšlenek
od rána do večera a neustálé pročišťování sebe sama, aby vše nežádoucí od nás samo odplynulo. Síla tohoto člověka se skrývá uvnitř, ale začíná se projevovat
i navenek. Toto bohatství má dotyčný k tomu, aby jím působil na své okolí…
Pak je tady šance, že může dojít k ,,Nápravě věcí lidských“, jak už se snažil J.A.Komenský.
Síla se tu uplatňuje ve službě Nejvyššímu principu, nikoliv pro zjednodušení si života samého, spíše tomu bývá naopak. Takové poslání je pro člověka velkou poctou, takže plní jakékoliv úlohy bez dlouhého rozmýšlení.
Přízemní člověk považuje sám sebe za chytrého, stojí proti nebi a vůbec nic neví
o dobrovolné službě, nebo o dobrovolné závislosti, která je spojena se splněním pozemského úkolu.
Důvěra, vnitřní síla, přizpůsobivost, vnitřní víra v neexistenci sebe samého jako oddělené bytosti, to vše jsou velice příznivá znamení na Cestě každého hledajícího.
Ten, kdo nemá sám dostatek sil, se posílí ve spojení s ostatními jdoucími Cestou Světla,
i když žil dříve úplně v temnotách. Nalezne svou Sílu, přesto, že byl předtím slabý a dostane se mu toho, co před tím postrádal a třeba i nevědomky marně hledal. K takovému bohatství
se dostanou všichni ti, kteří vyhledají spojenectví druhých lidí.
Jakmile je člověk dostatečně silný a zářící, dostane se mu toho, co dříve neměl
a může to šířit i dále. Získá tím neobyčejné bohatství, jež je každým dnem obnovováno.
Své síly získává především tím, že:
1) odkládá již nepotřebné
2) ví, že ruce, které pomáhají jsou daleko svatější, než modlící se rty.
3) bohatí musí obětovat svá přání, aby si chudí mohli zajistit své potřeby.
4) každý z nás bude souzen jednou zákonem Svobody, tzn., jak se svou Svobodou naložil
ve prospěch celku.
